Kronika Pracháčů

Zveřejněno: pondělí 19. září 2016 15:17 Napsal Viktorie Vítů

prach1Toto jsou paměti několika benátských kupců, kterým jeden vousatý zrzoun navrhl bláznivou cestu

Benátky 1305, 10. července

Byli jsme plně zabraní do prodeje našeho zboží, když se objevil on. Byl zrzavý s mohutným knírem a říkal si MARCO POLO. Jednoho po druhém nás obcházel a opatrně nám našeptával něco o daleké cestě a penězích. Pár odvážlivců jeho nabídku přijalo a mezi nimi i my. Tohle je náš příběh.

Benátky 1305, 10.-11. července

Cesta započala ještě ten den. (spíše noc) Marco Polo trval na tom, že pojedeme lodí a zásadně v noci. Plavba proběhla bez potíží (možná až na to, že jsme „díky té mlze“ nic neviděli). „Loď“ Nás Vyhodila na neznámém místě a my jsme museli najít cestu do našeho nového bydliště. Naše karavana si sice trochu zašla, ale na bydliště došla včas a většina se šla po dlouhém putování pořádně vyspat.

Archantha (ohnivá země) 1305, 11. července

Den nato jsme se šli představit vládcům této říše, do které jsme se dostali. Sice jsme museli chvilinku počkat, ale dočkali jsme se. Veliký panovník „Neřeknu, jak se jmenuju, ale jsem slunce“ nás přijal celkem dobře. Chvíli křičel něco o tom, že nechce, aby byla Archantha sjednocena a potom zas, že chce, abychom ji sjednotili my. Jeho manželka nám nakonec vysvětlila, že mají něco, co nám může pomoct, ale že musíme sjednotit Archanthu, protože oni to tak nechtějí. (nebo chtějí? já nevim!) Nejdříve jsme se ale museli vycvičit. Výcvik vypadal takhle: 1. co nejrychleji vyběhnout kopec, 2. co nejvíce sedlehů za minutu, 3. zapálit sirku jednou rukou, 4. trefit se míčkem do celty, 5. nastřílet z luku co nejvíce bodů. Poté nás veliký vůdce „Neřeknu, jak se jmenuju, ale jsem slunce“ vyzval, abychom sjednotili jeho zemi, protože to chce (konečně se rozhodl) a rozdělil nás do jednotlivých království.

prach2Království naší karavany bylo modré. Největší problém přišel hned na začátku, kdy přišel mor a my jsme ztratili všechno jídlo. Kvůli tomu jsme nemohli zaplatit daně a tak jsme nemohli postavit osadu, za kterou si účtovali dvojnásobnou cenu. Poté, když ceny znovu klesly, jsme si osadu okamžitě koupili. Poté jsme chtěli koupit mlýn, ale pak se vyhlásilo, že se neplatí daně a my jsme místo mlýnu koupili hradiště a poté ještě tvrz. Jelikož ostatní týmy měli pouze osady a hradiště, tak jsme vyhráli a byli jsme sjednocující město Archanthy. Poté si nás zavolal „Neřeknu, jak se jmenuju, ale jsem slunce“ a řekl, že jsme dobří a dal nám nějakou věc, která nám měla pomoci.

Tibia 1305 12. července (země země)

Díky naší super rychlé karavaně jsme se od země dostali tak rychle, že jsem si skoro nestihl dojít na latrínu. Stejně jako v minulé zemi jsme se šli představit vládkyni celé Tibie. Poté, co jsme před ní poklekli, nám řekla, že jí ze země utekli kuchaři a ona chce, abychom jí roztřídili koření. Když se nám to konečně podařilo, tak nám řekla, že jí máme uvařit její oblíbený nápoj a za to se budeme moci projít po její zemi. Nápoj jsme uvařili, a ona nám s velikým výrazem odporu zalhala, že je dobrý. Poté jsme se prošli po její zemi. Myslím, že nás asi trochu využívala, protože nám i tam dala úkoly. První úkol zněl asi takhle: zapisujte všechny zvířata, co potkáte (nevim, co z toho měla). Druhý: namalujte obraz z přírodních surovin (z té patlaniny nemohla nic mít). Třetí: vyrobte hud nástroj z přírodních surovin (z té „hudby“ nemohla mít nic jiného, než zalehlé uši). Čtvrtý a pátý papír byl plný papírů na vyplnění. Naše karavana to vyhrála.

Caratacta 1305 13. července (země vzduchu)

Díky bouřlivým oslavám našeho vítězství jsem si nestihl všimnout, že se naše karavana znovu posunula. Nevím, proč vlastně, ale znovu se šlo za vládkyní této říše. Tahle nosila modrou a bílou, chodila s rukama nahoře a mluvila velice vysokým hlasem. Vzala nás na jakousi povědomou stezku a ukázala nám, kde kdysi žili obsáhlé živočišné a rostlinné druhy. Tyto rostliny a živočichy prý kdysi vyhubili zlí duchové. Když nám vládkyně ukázala všechny vyhynulé druhy, tak nám řekla, že bychom se možná dozvěděli více od duchami posedlého poustevníka. Poustevník, za kterým nás poslala, byl nejen posedlý, ale i divný, šílený, bláznivý a podle mě to byl dokonce schyzofrenik, protože se všech bál. Divný byl, protože po nás házel šišky, šílený, protože chtěl, abychom levitovali, a bláznivý, protože chtěl, abysme uvařili hady na klacku. (asi neznal náš kuchařský „um“). Když jsme to všechno splnili, tak nás poslal zachránit faunu a flóru celé Cataracty. Při zachraňování a přenášení vyhynulých druhů nás čekalo mnoho nástrah, ale my je všechny překonali a zachránili vyhynulé druhy Cataracty. Královna nám za to dala další podivnou věc.

Rumpebantur 1305 15. července (země vody)

Cesta do země vody trvala velmi dlouho. Celý den cesty na velbloudech a na přímém dešti, takže jsme do Rumpebanturu došli zcela promočení. Stejně jako v předchozích královstvích nás přijala královna a chtěla pomoci. Tentokrát se jednalo o pramen života, ze kterého chtěla vodu. Našim karavanám se to jako vždy podařilo, ale královna nás moc nedocenila, protože nás pak poslala sledovat duchy. Duchové nás sice párkrát zahlédli, ale královna byla spokojena.

Někde na cestě 1305 16. července

Špatná zpráva. Díky mnohým jezerům, říčkám a bažinám v zemi vody se nám většina velbloudů utopila a ti, co zbyli, se nám rozutekli. To mělo za následek to, že jsme museli jít pěšky. (k nelibosti nás všech) Cesta pěšky probíhala sice pomalu, ale nic zvláštního se během ní nestalo. Došli jsme k tvrzi Orlík, kde jsme měli mít zastávku, ale tam nás z nějakého důvodu sprostě vykopali a my se po zběsilém úprku ocitli u domova Mudrce, kterému jsme od Marca Polo měli doručit dopis. Mudrc si dotyčný dopis pozorně přečetl a poté zablekotal: parníček, čepička, lodička. Nikdo ho nepochopil, ale radši jsme si ta slova pamatovali. Cesta do Ciny tak mohla pokračovat a my se po dlouhém putování dostali kousek před Peking. Byli jsme již dosti unaveni, a tak jsme se rozhodli, že zbytek cesty dojdeme zítra. Zrovna když jsme uléhali, tak přišli dva po zuby ozbrojení vojáci v županech a řekli nám, ať mazáme jít s nimi za Kublajkhanem. Šli jsme tedy za stráží – která mezi náma teda cestu moc neznala – a došli jsme značně unavení a rozbolavění ke Kublakhanovi. Nejdříve jsme před ním poklekli a pak pronesl: „Zdravím, odkud jste?“ My: „Ze západu, z Benátek.“ On: „Ó… Ano, znal jsem jednoho Benátčana. Také tu byl a pokusil se ukrást moji dceru. Kdybyste mi ho přivedli, dostali byste tučnou odměnu.“ My: „Jak se jemnoval?“ On: „Marco Polo!“ My: „Ach ano toho známe toho vám ta nějakou tu sumičku (samozřejmě) přivedeme!“ On: „Tak tedy dobrá.“ Poté jsme ho opustili a vrátili se do tábora a tam v klidu přečkali noc. Ráno jsme tábor strhli a vydali se do Pekingu.

Cina 1305 18. července

prach3.1Po příchodu do Pekingu se s námi Kublaukhan sešel podruhé a řekl nám bližší informace. Nejdříve si ale vybral naše kroniky a poté nás vzal k jeho dceři, která bydlela ve vysoké věži a byla z toho značně pobledlá. Kublajkhan nás začal přemlouvat, abychom kvůli jeho dceři chytili Marca Pola. My jsme samozřejmě přitakali a on řekl, že se Marco Polo naučil pohybovat v džungli a abychom ho chytli, musíme to umět taky. Šli jsme se tedy pocvičit. Když jsme se zo dostatečně naučili, tak jsme se vydali do terénu a Marca Pola po krátkém hledání oběvili a přivedli ke Kublajkhanovi a ten ho zavřel.

Cina 1305 ?. července

Zjistili jsme, že Kublajkhanova dcera miluje Marca Pola a tak jsme chtěli dostat Marca z vězení. Ale to bychom museli zabít Kublajkhana. Zjistili jsme, že zabít Kublajkhana je lehčí, než zabít kohokoli jiného, protože stačilo naházet do ohně pár věcí a monotónné do toho žvatlat. Kablajkhan tak umřel. Potom si Marco Polo vzal Kublajkhanovu dceru a všichni žili šťastně až do smrti (a tak dále…)

Zobrazeno: 461