Kronika karavany Čtyřlístci
Všude po světě, rok 1305
Plavba byla velmi náročná. Na moři Středozemním zuřila ničivá bouře, však odměnou byla nám suchá a přímo žhavá pevnina. Lid - stejně tak žhavý, neustále "tančící" (viz. níže) - nás přivítal slovy "Klaňte se mi! Padněte na kolena a šlapte si po svých dlaních!" To Velký, Slunečný, Obrovitý, Veleslavný a Velevelevelebombastický bůh. Země je to vskutku obrovská, a není tedy divu, že zde sou velké nesvary mezi jednotlivými knížectvími. Situaci nejlíp vystihuje právě probíhající válka. Panství tvoří alliance, aby se uchránily ostatním, ale hle, zrada, alliance se rozpadá, ale všichni jsou z a stejným cílem - za vítězstvím.
Rody, mluvící každý jiným jazykem, spojuje několik věcí: stejná měna a aspoň trochu úcty k Velkému Slunečnému. Ten, kteréme kudrnaté kadeře padají až k ramenům, neustále tančící, stejně jako jeho nádherná družka. A to z důvodů jejich močových a výkalových problémů. To však nic nemění na tom, že Ohnivá Země, jak ji nazývají její obyvetelé, v našich srdcích zanechala hluboké rýhy touhy.
X X
Kamenný krumpáč hlasitě dopadl na žulovou zem. Uvolňoval kusy nerostu, který poté Tente 
sbíral a házel do lněného vaku na zádech. Když byl tlumok plný, vyrazil ke svému pánu. Sotva však vykročil z dolu - srazil ho na zem údiv (a z části i kluzký kámen). Když s evzpamatoval, začal utíkat. Kopiník. A v těchto dobách nebylo radno si s vojáky něco začínat, ať již jsou z jakéhokoliv knížectví. Pro horníky mohli znamenat smrt v nejhorším, ukradení nákladu v nejlepším. Další kluzký kámen - Tente dopadl na zem, těžký vak ho k ní přitiskl a muž nemohl dýchat. Mohl jen otočit hlavu... kopiník už byl u něj. Sehnul se a pošeptal ubohému horníko vi do ucha "Mihl bich ti dirivit richli smrt". Nakopl Tenteho do žeber, pak jednou svalnatou rukou zvedl tlumok s kamením, přehodil si ho přes záda a ušklíbl se "Bili bi ti pri tibi vilki milisrdinstvi" řekl, vatáhl krátký meč a bodl. Ani teď mu Tente nerozuměl.
X X
Irmith vytáhl krátký meč a bodl. S pocitem dobře odvedené práce se otočil, jen, aby čelil 
dalšímu kopiníkovi. Podle obarvených lněných ozdob v podobě válečné čelenky a pláště před ním stál voják červeného knížectví. "POhloď no mňo! Tvó smrt mó jmóno Ómon!". Nepřátelé se na sebe vrhli. Chvíli tančili tanec kopí a meče, úder střídal kryt, výpad, úskok, až nakonec se Ómon vyhl - a sekl svou dýkou. Když se však skláněl k mrtvému tělu, vystřelil šíp se zeleným opeřením...
ZEMĚ ZEMĚ
Kvůli vysokému množství alkoholu v pálence z Ohnivé Země si nikdo z nás nepamatuje průběh cesty na velbloudech. Probudili sjme se těsně u hranic mezi Ohnivou Zemí a Zemí Zemí, daliu jsme do pořádku zbytek věcí, které jsme nerozmlátili v tvrdém opilectví a přešli do dalšího neznáma.
Lidé tohoto kraje získavají suroviny, třeba stětce, barvy a látky, pouze z přírody. Uctívají přírodu a milují východy slunce. Jejich vůdce, Velká Zelená, nese modrý šat hustoty letního vánku, dlouhé vlasy jí sahají až do půli zad, ořechová barva na nich ladí s hnědými očmi a obočím. Je jako duše této nádherné země, jenž jsme dali jméno Tibia.
ZEMĚ VZDUCHU
Velbloudi nás zavedli do velmi pozoruhodné země. Země Vzduchu, jinak nádherná a oplývající rozmanitostí přírody, byla na tom špatně. Zlí duchové se přehnali přes kraj a zabíjeli vše živé a zneuctívali mrtvé. Kdysi zde žili Vousáci andští (ptáci s obrovskými "kníry"), Bradáčci vejčití (podivuhodní tvorové), Jazýčci kozlí (připomínající kozlí jazyk), Bělolístek neona (žijící v symbióze se stromy), Černuchy (opice skákající po větvích) či neznámý Inka královský (o němž víme jen to, že vydává velmi zvláštní pištivý zvuk).
Kromě rozmanité přírody má tato země další zajímavost. Její obyvatelé dokáží levitovat. Například shrbený stařec posedlý právě těmi zlými duchy, i když by to do něj neřekl, vzletí až nad svůj příbytek! Tito lidé však špatně snášejí přítomnost někoho jiného, ale i přesto se nám Cataracta líbila.
ZEMĚ VODY
Nezkortná jako voda je Rumpebantur, do které jsme dorazili těsně po poledni. Vyhledali jsme nejbližší a nejpřívětivější hostinec, objednali jídlo, a po obědě jsme s eodebrali do svých pokojů. Následující den nám přišel dopis od samotné královny této země! Došli jsme tedy až k jejímu trůnu. Panovnice je nízká s dlouhými namodralými vlasy. Nosí světle zelený a modrý šat a její tmavé oči nás probodávaly pohledem. Sotva promluvila, vzpomněl jsem si na lehké šumění potůčků v lesích za mého dětství. Z nostalgie mě však dostalal její slova: "Duchové! Obsadili magický pramen živé vody!". Vyhověli j sme žádosti Velké Modré a přenesli velkou část vody na odlišné místo.
Tato země má obrovský problém s duchy, ničí ji a zabíjejí její obyvatele. Rumpebantur je plná řek, jezer a bažin, ztratili jsme tři muže... už abychom byli dál na východě.
ČÍNA
Znavení vlhkou Zemí Vody zapadli jsme do nejbližší krčmy, objednali jsme si rejži a ani jsme 
nevložili do úst pokrm, dovnitř vstoupili ozbrojenci v brnění z vařené kůže a dřeva. Slamněné klobouky do kulaté stříšky, lehce zahnuté meče z kvalitné oceli houpající se jim po boku. Posílá je Kublai Khan.
Lid této země je nízký, podivně nažloutle osmahlý a mají zvláštní mandlovité oči. Stavějí domy z tvrzeného papíru, který je lehce k sehnání, dobře se vyrábí a zároveň přes něj není vidět - lidé tudíž mají soukromí.
Kublai Khan je bledý, jeho ebenové kníry jsou mastné jak neumytý nádobí, bělavé kimono a malá čepička tvoří celý jeho oděv. Pruhovaný oranžovočerný tygr mu neúnavně kluše po boku. Jeho dcera Kogatin je jako ranní vzduch - čerstvá, svěží, ale křehká, nádherná jako bezmračná obloha. Princezna sídlí ve věži, kde její přirozená krása není vidět. POkoušel se ji totiž ukrást jistý Marco Polo - zpozorněli jsme. On? Kublai Khan nám ho přikázal najít. Putovali jsme dál a poznávali novou zem. Všude byly lampiony, levné, drahé a kvalitní i nekvalitní zboží... ale Polík nikde. A hle! Jeho deník v& aacute;lící se v bahně! Co tam asi je?
Odvedli jsme Marca ke Kublaji, ten ho zajal a uvrhl do vězení, ale záhy - ouha! Kogatin má Marca ráda. Musíme zabít Khana!
Je mrtvý. Konečně! Konec cesty.
THE END
Zobrazeno: 997